K napsání tohoto článku jsme si musela dát chvilku odstup, protože jsem byla plná emocí, myšlenek, dojmů a pojmů. A dnes výjimečně bude článek ve vážném duchu.

19. 10. jsme vyrazili na výstavu Naše cesta. Výstava byla zaměřena na život lidí s handicapem.  Provázeli nás tam lidé s různým druhem postižení, ale i lidé zdraví a trpělivě nám vše vysvětlovali, ukazovali a pomáhali vyzkoušet. Viděli jsme, jak vypadá pokoj tělesně handicapovaného člověka, jaké „vychytávky“ může použít, aby mohl fungovat co nejvíc samostatně.

Ze své zkušenosti nám povídala i paní se zrakovým postižením. Děti si na vlastní kůži vyzkoušely nalít vodu do skleničky, přelézt po lezecké stěně, orientovat se při chůzi po rozkopané ulici jen pomocí slepecké hole, nastoupit do autobusu a označit si jízdenku, projít hmatovou stezku, zahrát si stolní hry pro nevidomé, nebo obdobu stolního fotbalu, vyznat se v braillovu písmu nebo poznat hmatem, co je před nimi na obrázku.

Život lidí se sluchovým handicapem nám demonstrovali ve speciálním hotelu, kam jsme se dostali pouze po komunikaci ve znakové řeči. Písmenkovou abecedou jsme nahlásili své jméno a pak nám paní velmi zajímavě vyprávěly o lidském uchu, kochleárním implantátu, naslouchátkách a zkusili jsme poslouchat čelem pomocí BAHY, odezírat ze rtů i zavolat na sebe bez použití hlasu.

Zkusili jsme si zažít radosti i starosti lidí s tělesným handicapem. Jízdu na vozíčku do metra, po ulici, do vchodu domu, zahrát si na vozíčku florbal nebo basketbal.

Ani po více než dvou hodinách se dětem nechtělo domů. Nevím jak v jiných rodinách, ale u nás se toto téma ještě dlouho probíralo a jednomyslně se odhlasovalo, že výstavu v Holešovicích ještě do konce listopadu navštívíme.

Všem vřele doporučujeme!!!!