3.A - Lyžák Jiřetín pod Bukovou

Ačkoli většina lidí vidících za okny rozkvetlé sedmikrásky a na teploměru + 10 nevěřila, že k nějakému lyžování vůbec dojde, užili jsme si svahy a lyžák se vším, co k němu patří.
Zimní olympiáda se nám nezadržitelně blíží, a proto jsme zahájili trénink již v pondělí 20. ledna. Panu řidiči lezly (S)oči z důlků, když viděl natěšený tým ze 3.A. Zatímco Českou výpravu bude tvořit okolo 83 sportovců, nás na cestu vyjelo pouze 21. V Jablonci jsme si přesedli na druhý autobus, abychom potěšili víc řidičů, a než jsme se stihli pořádně rozkoukat po krajině vonící jarem, byli jsme ve Smržovce.
Cestou na chalupu jsme objevili první stopy sněhu. Zahráli jsme si na Nikolu Sudovou a pořádně se v něm vyváleli, ale na boule naštěstí nedošlo. Po nezbytném zahajovacím ceremoniálu jsme se vydali na průzkum okolních tratí a terénů. Když jsme se prohrabali všemi beruškami, blátem a mlhou, objevili jsme nádherný sportovní areál. Tam jsme si vyzkoušeli lety bez lyží, lety mimo i s telemarkovým přistáním a všelijaké jiné úlety.
První večer jsme odstartovali kvízovou soutěž a přidali spoustu dalších her. Nejšikovnější jedinci kličkovali mezi úkoly a odpověďmi mistrněji než Šárka Záhrobská. Např : Čím se platí v Americe? Papírovkami. Koho zavoláte, když potřebujete nový okap? Stavebniny Václav Dlabač. Strachovala jsem se, že je ani nezaženeme spát, kolik měli energie a témat k vyprávění.
V úterý jsme se rozdělili na dvě skupinky. Jedna se vydala kypřit a okopávat svah na Tanvaldském Špičáku před obědem, druhá po obědě. Pohyb po svahu vyvolává u většiny lyžařů příjemné vnitřní chvění. Největší jsem pozorovala u Michala Lupače, který přijel na lyžařskou výpomoc, když byl zhruba po 45 minutách stále ještě v horní části kopce. Holt, když lyžařce nepadne obuv, je veškerá snaha marná. Ostatní sjížděli s mezinárodním pokřikem „ Uáááá“ dolů s kopce a já se chvěla hrůzou za nimi. Někteří se pouštěli dolů ze svahu vyšší rychlostí než Jaromír Jágr na branku, jen si nejsem jistá, kdo by je v nutném případě pokryl. Druhá skupina si užívala v sáňkařském a bobařském sektoru a obhospodařovali kopec vedle chalupy. Opět nechyběly kvízy a Skopovým z veverek či jeleny s jelenicemi se to jenom hemžilo.
Ve středu jsme vyrazili opět na lyže. Prý nejhorší je srážka s blbcem. Ale srážka na svahu taky pěkně bolí. I když na druhou stranu, vždy tam bylo o koho zabrzdit. Pro nadpočetnost jsme některé členy týmu postupně odkládali v místní lyžařské půjčovně. Myslím, že tam na pana Oswalda, který přijel na pozvání našeho týmu na středeční rozjížďky, dlouho nezapomenou. Sáňkaři a bobisti si trénovali techniku, taktiku. A chvílemi byli dokonce na zastřelení biatlonovou zbraní. Často se ozývalo : „Hoši, od toho!“ Trenérka Jiřka Dlabačová však vše ustála a dokonale zvládla.
Z toho už by se nevykroutil ani Aleš Valenta a tak prasklo, že Úča má narozeniny. Tak se večer slavilo a křepčilo…místy až slepičilo.
Ve čtvrtek jsme se šli obohatit kulturně do místního muzea výroby dřevěných hraček. Dokázali jsme, že to máme v paži a vyrobili si své vlastní „cosi“. Pokud nás někdo nepředběhne, necháme si to i patentkovat. Večer jsme zápasili se svahem vedle chalupy až do doby, než byl zápas přerušen pro tmu.
V pátek jsme se vydali na cestu domů. Někteří málem nebyli vpuštěni na palubu pro nadváhu a jen o chlup unikli jízdě v zavazadlovém prostoru. Nikdy nevěř Božskému kuchaři!!!
Zimní olympiáda je pouze jednou za 4 roky, ale my už víme, že za rok pojedeme zase. Bylo to SUPEEER.

Z.Štočková